Není ropy bez zlata (třetí díl)

Pro zobrazení prvního dílu klikněte zde a pro zobrazení druhého dílu zde.

---------- ZAČÁTEK TŘETÍHO DÍLU --------------

Část 4 - Lekce dějepisu o 70. letech 20. století (bez disca)

Jedna ropná krize za námi, jedna před námi. Ve třetí části jsme se podívali na celkem neuvěřitelná čísla. Kam tyto peníze šly? Nebo možná ještě důležitější je zeptat se – odkud přišly? Pro zjednodušení budu předpokládat, že čtenář je dobře seznámen s procesem tvorby peněz skrze soudobé bankovnictví. Pokud ne, pak máte pár důležitých otázek, na které je třeba se zeptat a udělat si průzkum. Pro tuto chvíli přijměte víru, že nové peníze jsou vytvářeny (jako jednoduchý účetní záznam v bance) v procesu půjčování peněz. Půjčka vytvoří nové peníze a banky společně mohou vytvářet mnohem více peněz, než kolik jich drží ve vkladech. Půjčka je kontrakt a je tedy celkem reálná, avšak dolar není. Dolar je nedefinovaný koncept – takříkajíc nedefinovaná jednotka pro měření hodnoty. Je možné vidět, jak takové uspořádání nadržuje těm, kteří jsou v pozici, ve které mohou utvářet ceny.

Jak si asi dokážete dobře představit, země jako je Saúdská Arábie, která existuje na jednoduchém zemědělství a byznysu od poutníků, nahlíží na náhlou injekci takového množství peněz jako na čistý zisk a jako na dobrou příležitost pro zvyšování kapitálu pro národní infrastrukturu. Mnoho z těchto peněz plynulo zpět do zbytku světa jakožto platby za mezinárodní stavitele a materiály. Je však jasné, že přitékalo více peněz než kolik by bylo možné utratit. Ohromné množství peněz si našlo cestu do největších světových bank – pěti největších amerických, tří největších švýcarských, tří největších německých, dvou největších britských a pak také na další úrovně. Najednou zde byla více než stovka bank, které založily své pobočky v malém Bahrajnu: mezi nimi Citicorp, Chase Manhattan, Barclays, Bank of Tokyo; všechny soupeřily o vklady z nadbytečných ropných zisků. Paříž náhle hostila více než 30 nových arabských bank.

Tak mnoho peněz připlynulo a tak mnoho peněz bylo na oplátku zapůjčeno chudým zemím (které by si mohly jen stěží dovolit kupovat ropu se svými mizernými exporty), že se finanční systém stal velkou hudební hrou s chybějící židlí. Největším rizikem bylo, že by hudba mohla přestat hrát. Nebyly zde žádné židle k sezení! Aby se ochránily před nemyslitelným, tedy že Arabové mohou vybrat své vklady z jednotlivých bank, vyvinuly banky systém. Tento systém poskytoval relativně hladké mezibankovní půjčky finančních prostředků. I přesto, že banka může vytvářet nové peníze z ničeho, musí držet depozita jako startovní bod. Kdyby tyto prostředky měly být vybrány, řekněme britskou bankou, musí někam jít. Množství peněz bylo příliš velké na to, aby se někde na delší dobu „schovalo“. Britská banka mohla obvolávat ostatní banky a zařídit zpětné půjčení těchto prostředků ze švýcarské nebo německé banky tím, že za tuto mezibankovní půjčku zaplatila nominální úrokovou sazbu. Je důležité, abyste zde pochopili, že dokud by petrodolary zůstaly v bankovním systému, bankovní systém by přežil.

Tímto způsobem ve skutečnosti svět přečkal bouři z první ropné krize. Toto úžasné schéma vzájemné závislosti bylo za účelem zvládnutí jakékoliv situace, při které by měly peníze pochybět v jedné oblasti či jiné, několika centrálními bankami zformalizováno na setkání ve Švýcarsku – Basel konkordát. Četli jste někdy o LIBORu? Někteří emitenti kreditních karet používají ve svých kontraktech místo americké „prime rate“ LIBOR. Jedná se o London Inter-bank Offered Rate, která funguje jako mezinárodní bankovní výpůjční sazba. Je to tmel, který pojí tuto skupinu dohromady do téměř bezchybného finančního systému.

Ve chvíli, kdy první ropná krize způsobila globální utahování opasků, to byla pouze Amerika, která, jakožto emitent klíčové měny, mohla jednoduše a bez studu vytvářet nové peníze pro zaplacení svých závazků. Ostatní země musely vyrovnat své účetní knihy produktivním výkonem nebo se v opačném případě musely obrátit na banky, aby si půjčily potřebné prostředky. A také že si je půjčily! Neexistují žádné pochyby, že tyto petrodolary byly recyklovány skrze bankovní systém. V průběhu ropné krize a v době rozptýlení v podobě skandálu Nixon Watergate se bývalý ministr obrany za Johnsonovy vlády a pozdější prezident Světové banky, Robert McNamara, zaměřoval na jedinou věc – na udržování přízně OPECu. McNamara musel zajistit nepřetržitý přístup k rezervám OPECu. V průběhu roku 1974 vyčerpala Světová banka na OPEC 2,2 mld. USD, z celkových 3 mld. USD, což tvoří jednu čtvrtinu veškerých dluhů u Světové banky. Pro banky zemí EU byznys vzkvétal, protože půjčky byly jejich byznys. A MMF měl plné ruce práce s tím pokusit se udržet pohromadě mezinárodní (měnový) směnný systém.

Mezi země, které měly trable, patřily: Brazílie, Korea, Jugoslávie, Filipíny, Thajsko, Keňa. (Určitě si dokážete jednoduše představit, že v Saúdské Arábii není tolik konzumentů kávy, aby mohlo být dosaženo smysluplné obchodní bilance v obchodu kávových zrn s ropou se zemí, jako je Keňa.) Aby se ulevilo finančním tlakům na národní občany a průmysl, podnikl se krok, který byl hnán spíše politiky než bankami, a to ten, že se vlády obrátily na své centrální banky a také na mezinárodní a nadnárodní banky, aby si zajistily potřebné peníze. A banky nemohly přestat půjčovat, protože mnohé země byly odkázány na nové půjčky, aby kromě své nepřetržité potřeby po ropě zaplatily své staré půjčky. Splatné půjčky byly jednoduše přeplánovány. Nebyly již žádné židle a hudbě nemohlo být dovoleno přestat hrát.

Co by Arabové dělali se svými zbývajícími vklady, které by byly jasně v ohrožení, pokud by banka měla padnout? Navíc ve státech OPEC byl rovněž znát inflační dopad veškerého tohoto půjčování. Mnozí z poradců a ministrů členů OPEC měli titul Ph.D. z prominentních amerických vysokých škol. Nestrkali hlavy do písku. Aby došlo ke znovuzískání hodnoty, která byla ztracena, vedla inflace k nové ceně ropy a celý cyklus se v dalším kole ještě zintenzivnil. OPEC věděl, že západní měny se rychleji depreciovaly, a tak to kompenzoval prudkým nárůstem cen. Důsledkem bylo, že dostávali méně „skutečných“ peněz. Beznadějné.

Pamatujete si na dříve zmíněného Jelle Zijstru s tím jeho komentářem o měsíci? Jakožto hlava BIS v roce 1980 s jistotou předpovídal, že druhou ropnou krizi by bylo možné pomalu překonat, ale že Systém (mezinárodní finanční systém) by nezvládl třetí ropnou krizi – inflace by znemožnila recyklovat petrodolary zemím dovážejícím ropu, protože by neexistovala žádná naděje na splacení. Obchod by se rozpadl a Systém by byl sražen na kolena. Při tomto pochmurném vědomí se musíme rychle podívat na to, jak svět reagoval na druhou ropnou krizi. Otevře nám to dveře ke všemu, co bude následovat.

Dosud trpělivě očekáváte zmínku o zlatě. Tady je. Nyní zpět k ději… Ne, vážně, tady dávejte pozor a věci začnou zapadat na své místo. Doufám, že jste v této sérii zaznamenali těch několik zmínek o cenách ropy. Ve většině případů byla ropa poskytována za ustavenou cenu. V 60. letech byla OPECem ustavená cena 1,8 USD (ačkoliv někdy producenti prodávali levněji, aby získali výhodu z prodeje dodatečného množství), pak byla 2,2 USD, potom 5,12 USD a v průběhu několika týdnů byla (ke konci roku 1973) opět změněna na 11,65 USD. Do 14. května 1979 byla ustavená OPEC cena 13,34 USD za barel, ale život se měl ještě změnit. Klíčovým elementem, který je třeba mít na paměti, je skutečnost, že cena ropy nebyla utvářena přímo trhem. Ve většině případů byla ropa prodávána na dlouhodobé kontrakty za ustavené ceny, které byly určeny producenty po pečlivé analýze toho, co trh při předem definovaných úrovních produkce snese.

Když revoluce Ayatollaha Khomeiniho svrhla šáha, šestimilionová denní produkce ropy v Íránu prudce poklesla a následný nedostatek donutil downstreamové procesy vyhrabat zdroje ropy kdekoliv to bylo možné, aby uživily své rafinerie. Aby naplnili své prázdné cisterny, obrátili se mnozí pro ropu na Rotterdam. Hlubinný přístav v Rotterdamu byl v podstatě přístav, kde velké tankery doručovaly ropu na spot, a proto se spotovému trhu s ropou často říkalo rotterdamský trh – pravda byla však taková, že spotový trh byl k dispozici všude na světě. Tento spotový trh nikdy neměl určovat ceny ropy, ale měl uspokojovat každodenní nákupy.

Kvůli tlakům z nízké nabídky se rotterdamská cena v úterý 15. května vyšplhala nad 13,34 USD – cenu ustavenou OPECem – na cenu 28 USD a o dva dny později vzrostla na 34 USD. Írán okamžitě vzal tu malou produkci, která mu zbývala, a prodal ji na rotterdamském trhu. OPEC pak určil maximální cenu ropy na 23,5 USD za barel, ale ta byla brzy prolomena Libyí a Alžírskem. Bylo zřejmé, že Rotterdam je místo, kde lze ropu prodat za nejlepší cenu, a tak mnoho tankerů s dlouhodobými kontrakty na ropu stálo prázdných a čekaly na dodávku, zatímco stále více produkce členů OPEC bylo přesměrováno do Rotterdamu. Státy a mnohé firmy se podívaly na malé množství ropy ve svých skladovacích nádržích a brzy přispěchaly, aby podpořily rotterdamský trh svými obchody. Jak nejistota ohledně budoucnosti vylákala každou prázdnou cisternu nebo polorozpadlý tanker z výslužby, aby mohly být naplněny, „spotová“ cena dosáhla hodnoty 40 USD za barel.

Greshamův zákon nám pomůže vysvětlit tento fenomén – špatné peníze jsou utráceny a dobré peníze jsou spořeny. Ropa byla nakupována a skladována jakožto uchovatel hodnoty, zatímco papírové peníze byly utráceny. Plameny tohoto rotterdamského pekla byly nakonec ochlazeny s tím, jak byla poslední dostupná cisterna zcela naplněna. Představení spotové ceny ropy posílilo koncept hodnoty OPECu a ten necítil žádné rozpaky při zvyšování ustavené ceny na úroveň ceny spotové. Vzpomeňte si prosím na: „Raději budeme držet ropu než papírové peníze.“ Každý student historie si také vzpomene na prudký nárůst cen zlata, který se rovněž objevil mezi rokem 1979 a začátkem roku 1980 a ukázal nám zlato s cenou 850 USD za unci.

Takže co přesně se ve světě od roku 1980 změnilo? Od té doby nebyly žádné podobné výbuchy při naceňování důležitých aktiv… Takže jak byl tento divoký tygr zkrocen? Jsou peníze lepší, než byly dříve? Žebrají nyní náhle a opravdově státy OPEC u západních prahů? Co se stalo? Vyzývají nyní nadnárodní banky (dříve peroucí se o to, aby udržely Systém pohromadě) ke "střelbě" s bezstarostností o svět?

V části 5 tento příběh ukončím a v nejjednodušších pojmech odkryji největší záhadu pojící se se zlatem. Cesta se bude zdát tak rovná a příjemná pro cestování, že se budete tlouci do hlavy, že jste se tak dlouho prodírali trním a budete se divit svým sousedům, kteří STÁLE nedokáží tuto cestu vidět, i přestože je to opravdu dálnice.

---------- KONEC TŘETÍHO DÍLU --------------