Není ropy bez zlata (druhý díl)

Pro zobrazení prvního dílu klikněte zde.

---------- ZAČÁTEK DRUHÉHO DÍLU --------------

Část 3. - Jsou to pouze peníze (kopec peněz) …

Při následném vrtání po koupi koncese pro těžbu v Saúdské Arábii narazilo v roce 1973 Číslo sedm Socalu (Jižní Kalifornie) v Dammanu na ropu (já věřím, že stará dobrá Sedmička ještě pořád proudí). Socal měl za společníky Exxon, Mobil a Texaco a vytvořili spolu Arabian-American Oil Company (Aramco). Za třicet let objevilo Aramco v Saúdské Arábii ropné rezervy převyšující 180 mld. barelů… čtvrtinu známých rezerv té doby na Zemi. A jak šla doba a svět se měnil, objem denní spotřeby ve světovém obchodě dramaticky narůstal, a to z 3,7 mil. barelů za den v roce 1950 na 9 mil. barelů za den v roce 1960, na 25,6 mil. barelů za den v roce 1970 a na 34,2 mil. barelů za den v roce 1973 v období první ropné krize.

Posuďte to z lepší perspektivy: průměrný výtěžek jednoho ropného vrtu byl na konci 70. let 20. století ve Spojených státech amerických 17 barelů. Ve Venezuele (jednom ze spoluzakladatelů OPEC) to bylo 186 barelů za den na ropný vrt a v Saúdské Arábii (další spoluzakladatel OPEC) 12 405 barelů za den na jeden vrt. Wow! Jen si to zkuste představit, že by dnes internetové společnosti emitovaly další nové akcie každý den stejným tempem, jako spotřeba ropy… cena akcií by prudce klesala! Ale na rozdíl od internetových akcií musí být ropa, která je spotřebovávána, nahrazena (a placena) každý jednotlivý den.

Než se však budu moci přesunout do oné fascinující oblasti této minisérie, která vrhne světlo na to, jak a proč je trh se zlatem takový, jaký dnes je, musím nastínit nezbytné pozadí. Mějte tedy prosím strpení a já vám děkuji za trpělivost. Častokrát jsou vědomosti odměnou samy o sobě, ale v tomto případě mohou být jen málo nezbytné pro udržení bohatství. Na začátek se musíme podívat na život ve Spojených státech amerických (a v tomto procesu uvidíme pádný důvod k tomu, proč bojovat s bariérami dovozu zuby nehty)…

Co má Texas Railroad Commission společného s tímto příběhem? Spoustu věcí. Ve 30. letech 20. století se v Texasu produkovalo tolik ropy, že se inženýři obávali úbytku a vyčerpání zásob a vlastníci si dělali starosti s následky příliš vysoké nabídky, která v té době snížila cenu ropy za barel na deset centů. Malí nezávislí producenti často těžili bok po boku s těmi velkými, ale když se cena prudce propadla, jejich ziskovost utrpěla více, protože oni neměli příjmy z downstreamových procesů, jako ti velcí. Protože někteří jedinci řídící tyto nezávislé společnosti byli náhodou i multimilionáři, jejich nářky byly díky jejich politickým příspěvkům slyšet.

Vláda státu odpověděla tím, že dala komisi Texas Railroad moc regulovat těžbu. A přestože komise neměla pravomoc určovat ceny, mohla regulovat úroveň produkce. Tím, že ustavili přiměřenou míru produkce, byla ropa konzervována a tato omezená nabídka dosáhla cenových úrovní dostatečně vysokých k tomu, aby to udrželo nezávislé těžaře u koryta. Z texaské ceny se stala cena americká a také cena světová (v 50. letech produkovaly Spojené státy americké polovinu světové ropy). Toto znamenalo čistý profit pro velké společnosti se zámořskou produkcí, která stála pouze deset centů za barel.

Aby se udržela cena ropy nahoře, co začalo jako džentlmenská dohoda mezi americkými ropnými společnostmi kvůli omezení importu levnější ropy, bylo později vynucováno americkou vládou – známé jako „neviditelná hráz“ proti vnějšímu světu levné ropy. V 60. letech nabízel Perský záliv světu ropu za 1,8 USD, zatímco uvnitř „neviditelné hráze“ byla ropa do konce dekády prodávána národu za texaskou cenu 3,45 USD za barel.

Velkou ironií je, že venezuelský právník (a ministr ropy) jménem Juan Pablo Perez Alfonso prostudoval a následně použil Texas Railroad Commission jako svůj model pro OPEC, který v roce 1960 založil spolu se saudsko-arabským ředitelem Office of Petroleum Affairs, Abdullahem Tarikiem. OPEC od začátku zastával názor, že ropa je vyčerpávající se aktivum a že musí být nahrazena jinými aktivy, aby došlo k vyvážení národních rozpočtů s tvorbou peněžních prostředků.

Takže když teď už něco víme o producentech, ceně a o nákladech na ropu v době „skutečných peněz“, pojďme se podívat na samotný dolar. Dolar a celý svět byl navázán na zlato skrze bretton-woodskou dohodu uzavřenou po druhé světové válce, ve které bylo 35 USD směnitelných za jednu unci – ale pouze pro cizince a nikoliv pro americké občany.

Sazba pro mezinárodní směnu měn byla koordinována skrze Mezinárodní měnový fond (MMF), přičemž každá měna byla navázána na všechny ostatní skrze dolar a zlato. Americká ekonomika v 50. letech 20. století krásně šlapala. Jak jsem již uvedl, produkovala polovinu světové ropy a také polovinu aut, které tuto ropu spalovaly. Na počátku 60. let americký průmysl skupoval zahraniční továrny, vybavení a suroviny. Vláda navíc utrácela za základny a vojsko v zahraničí a Vietnam byl financován z velké části dluhově.

V zahraničí narůstal převis dolarů  - a zatímco zpočátku byli cizinci ujišťováni, že garance výměny dolaru za zlato je solidní, čím více dolarů se venku kupilo, tím více jich bylo za zlato směňováno. Generál de Gaulle shrnul tyto nálady, když řekl, že Amerika má „přehnané privilegium“ při vlastnictví klíčové měny. Tím měl na mysli, že dolary, které Amerika byla schopna emitovat skrze jednoduché tisknutí, měly stejnou hodnotu v obchodě jako dolary, které musely být získány ostatními národy skrze užitečnou produktivitu. Velmi rychle se ukázalo, že bylo vydáno příliš mnoho nároků na limitované množství zlata a prezident Nixon byl, tváří v tvář jistému „runu“ na státní pokladnu, nucen uzavřít zlaté směnné okno.

Rychlé opakování z první části: „Po prohlášení Spojených států z roku 1971, že vyplácení dolarů za zlato bude ukončeno, neměly subjekty přijímající dolary pro vypořádání obchodní bilance žádný problém rozpoznat, že se jedná o naprostou neschopnost plnit platební kontrakty. Začala tahanice o to, jak dát smysl tomuto novému platebnímu systému, ve kterém dolar už nadále nebyl VĚCÍ hodnoty (malého množství zlata), ale byl nyní zredukován na KONCEPT hodnoty; nedefinovaná jednotka, kterou bude svět denominovat hodnotu kontraktů na zboží a služby. Od té doby existuje problém, jak se vyrovnat s významem hodnoty u této nedefinované a posouvající se jednotky a s její zranitelností vůči špatnému řízení a zneužívání.“

S existencí OPECu, a když nyní tradiční kritéria prokázala bezvýznamnost dolaru, je připravena půda pro popis toho, co následovalo. OPEC byl nyní jednotný a schopný konzervovat a hrozil omezeními produkce podle velké tradice Texas Railroad Commission a byl tedy nyní schopen určovat své platební podmínky a v zásadě rozhodovat, jakou hodnotu má mít dolar v ropném vyjádření. Zvýšená světová poptávka po ropě zajistila, že tato cena by byla akceptována (Texas nepřetržitě pumpoval a pořád to nestačilo) a tiskařské stroje se v podstatě postaraly o to, aby zde takříkajíc nebyl nedostatek dolaru.

Je důležité zde chápat přístup OPECu a obzvláště Středního východu. V polovině 70. let 20. století zdůrazňovali ministři financí Kuvajtu a Saúdské Arábie, že jejich potřebou je pouze zajistit blahobyt svých občanů a že ropa pod zemí je lepší než papírové peníze. Kdo ze Západu se o tomto může přít?

Nazvali naše peníze klamem, to je fér. Takže v roce 1971, zatímco texaská cena ropy byla 3,45 USD, OPEC navýšil cenu ropy ze Středního východu z 1,8 USD na 2,2 USD (taková opovážlivost, co říkáte?) jen proto, aby byli svědky toho, že tržní cena v roce 1973 kvůli poptávce překonala oficiálně vyhlášenou cenu, načež OPEC uviděl nápis na zdi, a v říjnu zvýšil cenu ropy za barel na 5,12 USD při současném omezení produkce. V prosinci svolal íránský šáh tiskovou konferenci, na které oznámil, že oficiální cena od této chvíle bude 11,65 USD. No, proč ne? Pro vás je to jen papír, pokud nepotřebujete mít tuto měnu prostřednictvím dluhu vůči někomu jinému. A tak začala první ropná krize 70. let 20. století.

Íránský šáh (nalevo) s prezidentem Nixonem

Tak jako Amerika vydávala v průběhu 60. let nekryté šeky na státní zlato, její utrácení se nezměnilo ani po příchodu „celopapírového“ dolaru. Důsledkem byl největší světový přesun bohatství. Sledování rostoucích cen nemovitostí se stalo v 70. letech národní kratochvílí – zvláštní rozptýlení od plynovodů a nákladů na pohonné hmoty. Díky zvýšení ceny ropy o 10 USD (z 1,8 USD na 11,65 USD) vzrostly OPECu při současných úrovních produkce roční výnosy přibližně o 100 mld. dolarů. Nyní se navrátíme k druhé části, kde jsem vám slíbil, že se pustíme do nějakých velkých čísel, třebaže ne tak nesrozumitelných, jako 5,6 bil. USD amerického dluhu. Jdeme na to…

Jak moc je 100 mld. dolarů za rok? Nemůže to být mnoho, protože všichni víme, že Střední východ je silně zadlužen a jejich ekonomiky mají potíže i teď, na konci 90. let 20. století. Správně? Sledujte tedy se mnou a posuďte sami. Pojďme se pokusit utratit těchto 100 mld. a pamatujte: je rok 1974. A neztrácejme čas s malými blbostmi, půjdeme přímo k drahým hračkám.

Co takhle nějaké F-14? V plné výbavě (bez raket, protože jsme mírumilovná banda) jsou naše za 9 mil. každá. Grumman na Long Islandu jich sestrojí každý rok 80. Sakra, za 720 mil. USD je vezmeme všechny. Co takhle ještě i nějaké F-15? Za 12 mil. USD každá – naši návštěvu u McDonnel Douglas završíme se 100 kusy pod paží za super cenu 1,2 mld. USD. Pojďme si odnést největší bestii, kterou mohou USA nabídnout – špičkovou letadlovou loď s jaderným pohonem za 1,4 mld. USD. Ještě lépe, vezměme hned dvě. Přihodíme pár torpédoborců a nějaké ponorky.. Uvidíme..

Celkem jsme utratili 2 mld. USD za pořádnou vzdušnou sílu a o něco víc – za pěkné malé válečné loďstvo. Kolik peněz nám zaokrouhleně zůstalo? Asi tak kolem 100 mld. A tato částka pravidelně přitéká nikoliv jen tento rok, ale také ten další a další a další… (díky patří panu Goodmanovi za tyto historické ceny). Sto miliard dolarů, to je pořádná roční výplata – a to jsme se ještě ani nedotkli těch 30 a 40dolarových cen, které vyvolala druhá ropná krize. Nyní znovu uvažme, že Amerika vypsala budoucí nároky na 5,6 bln. dolarů. Dokážete si představit, jak může být taková částka uhrazena? Au…

Bojové letouny F-15 saúdsko-arabských vzdušných sil letí nad hlavním městem Rijádem během nedělní promoce na King Faisal Air Force University

Odkud přišly všechny tyto peníze? Zdálo by se, že Amerika našla efektivní způsob, jak vydávat na sebe pohledávky výměnou za něco, co vyletí komínem. Vlastnil by OPEC Ameriku se vším všudy? Co by OPEC dělal s veškerou tou hotovostí? A mělo by to nějaký konec? A co ty chudší země, které, jak naznačil generál de Gaulle, si pro financování své vlastní potřeby ropy musí dolary vydělat? Banky jsou odpovědí. Nakup banky, naplň banky a recykluj petrodolary. Ach ano a nezapomínejme na zlato. Přímo od dvou ministrů financí: „Raději bychom drželi ropu než mít papírové peníze.“ Děkujeme vám za tento vhled.

Když jsem teď řádně připravil půdu, v další části dám do souvislosti opravdu dobré věci Aragornova příběhu a ukážu vám, kam tyto peníze šly a jak tento systém přežil 20 let a jak přinesl levné zlaté drobky pro každého, kdo je dostatečně dbalý na to, aby je sesbíral. Abych citoval toho dobrého rytíře: „S tím, jak výplatní den dosahuje tohoto rozměru, otázka osudu nevyžaduje žádnou odpověď. Utvořte si svůj vlastní osud a doufejte v pěkné počasí.“

---------- KONEC DRUHÉHO DÍLU --------------