Hugo Salinas: ZLATÝ STANDARD je tvůrce a ochránce pracovních míst (druhý díl)

Nyní předkládáme druhý díl. První díl je k dizpozici zde.

Důsledky opuštění zlatého standardu

Důsledkem tohoto osudového dne bylo svržení veškerého řádu a veškeré harmonie v ekonomických vztazích mezi státy na světě, přičemž došlo k usnadnění a urychlení celosvětového rozmachu úvěrů, protože část dolarů vyvážených Spojenými státy skončilo v rezervách centrálních bank všude po světě. Jak v USA nezadržitelně postupovala expanze úvěrů, státy začaly akumulovat dolary − v této chvíli již bez jakýchkoliv omezení dříve uvalených Bretton Woodem. Zbytek světa byl nucen akumulovat dolary v rezervách, protože mít nedostatečné dolarové rezervy nebo mít rezervy, které nerostou, nebo ještě hůře − mít klesající rezervy − bylo pro měnové spekulanty jednoznačným signálem k útoku na měnu země a k jejímu znehodnocení devalvací.

Jakmile přestal být zlatý standard limitujícím faktorem, poslední překážka úvěrové expanze byla odstraněna. Ohromný tok dolarů do všech částí světa uspíšil celosvětovou úvěrovou expanzi, což se do roku 2007 nezměnilo. Mezinárodní bankovní elity se vždy snaží o větší zisky, a proto usilují o rozmach úvěrů. Od roku 1971 následovalo neustálé a neomezené vytváření úvěrů, nyní osvobozené od požadavku platit mezinárodní účty ve zlatě nebo v dolarech vyplatitelných za zlato. Toto byla doba rozmachu Spojených států.

Spojené státy, které platily zbytku světa svými vlastními (za zlato) nevyplatitelnými dolary s nulovou vnitřní hodnotou, vychvalovaly přijetí „volného obchodu“ a „globalizace“. Spojené státy si mohly kdekoliv na světě, v jakémkoliv množství a za jakoukoliv cenu koupit cokoliv, co chtěly. Od roku 1990 jsou jejich exportní deficity alarmující, ale neudělalo se nic pro jejich snížení. Spíše právě naopak − deficity rok od roku rostly.

Po vzoru USA se i Mexiko připojilo k NAFTA – Severoamerické dohodě o volném obchodu. Snižme dovozní cla! Volný obchod se světem! Nová vize nabídla úchvatný a lákavý obrázek globalizovaného světa bez hranic, kde každý mohl naprosto bez jakýchkoliv limitů nakupovat a prodávat, kde se mu zlíbilo. Devadesátá léta byla léty nespoutaného optimismu ohledně globalizace.

Volný obchod je bezpochyby pro lidstvo jako celek prospěšný. Je dobré mít možnost koupit si zboží tam, kde je nejlevnější; některé země se těší z takových podmínek, které jim poskytují výhodu ve výrobě určitých statků; každá země by měla produkovat takové statky, v jejichž výrobě má výhodu oproti ostatním zemím. Takto může mít celý svět užitek z těch dobrých věcí, které může každá země nabídnout. Je to správná a přitažlivá doktrína, ale… je zde jeden zásadní háček: doktrína volného obchodu byla vymyšlena pro svět, kde jediným platebním prostředkem bylo zlato. V době, kdy byly vytvořeny doktríny „volného obchodu“ a „komparativních výhod států“, si tehdejší ekonomové nepředstavili svět, který by nepoužíval zlato, ale namísto zlata by spoléhal na fiat měnu vytvořitelnou podle libosti jednou jedinou zemí.

Doktrína volného obchodu byla vymyšlena pro svět, kde jediným platebním prostředkem bylo zlato.

„Globalizace“ je od 80. a 90. let až do současnosti založena na myšlence „volného obchodu“. Avšak za neexistence zlatého standardu, který existoval v době formulace této doktríny, má „globalizace“ naprosto ničivé důsledky, které způsobily de-industrializaci Západu a růst moci Asie.

Již několik desítek let před rokem 2007 byla vytvořena ohromná flotila nákladních lodí, které se plavily do USA a do Evropy – na Západ obecně, včetně Mexika – a vozila různé druhy poměrně levných a kvalitních výrobků vyprodukovaných v Asii. Příval byl tak silný, že továrny západního světa byly nuceny přesunout se do Asie, aby mohly zaměstnávat levnější pracovní sílu a pokračovat tak v prodeji svých produktů na Západ.

Mí čtenáři vědí, jak moc průmyslových podniků, velkých i malých, přestalo v USA a vůbec na Západě existovat, protože byly zničeny čínskou konkurencí. Také vědí, jak je těžké najít výrobek, který může být v rozvinutých zemích vyráběn se ziskem. Je velmi těžké najít mezeru na trhu pro jakýkoliv produkt vyráběný lokálně. Odchod továren do Asie za účelem využití výhody nižších mezd způsobil nezaměstnanost v místě, kde byly tyto továrny uzavřeny. Z tohoto důvodu je vytváření pracovních míst buď pomalé, anebo nulové.

Řidič taxi v Barceloně nám řekl: „Španělsko je ekonomika založená na službách. Už nestojí na průmyslu. Pokud přestanou přicházet turisté, je po nás.“ Něco podobného bylo řečeno i o Řecku: „Řecko produkuje olivový olej a turismus, nic víc.“ Spojené státy, průmyslový kolos poválečného světa, se de-industrializují. Takže co mohou rozvinuté země pro vytvoření nových pracovních míst dělat?

Třetí díl je k dispozici zde.