Hugo Salinas: ZLATÝ STANDARD je tvůrce a ochránce pracovních míst (první díl)

Předmluva

"V roce 1930 měli v Argentině nakonec 22 nuly, před námi je ještě dlouhá inflační cesta. Není pochyb o tom, že drahé kovy půjdou dál nahoru a naopak hodnota fiat měn bude nadále klesat."  Těmito slovy začal Hugo Salinas Price svoji přednášku na konferenci GATA v Londýně. Současnou situaci dále přirovnal k letům 1790 - 1797 ve Francii. „Toto období je zachyceno v knize Andrewa Dicksona Whita - Fiat Money Inflation in France. V pdf v ČJ k dispozici zde. Autor popisuje inflaci, která byla vyprodukována jedněmi z nejbystřejších lidí ve Francii. Tito chytří lidé -  Francouzi - ve své době jedni z nejrozvinutějších, se rozhodli stimulovat ekonomiku jako dnes, jelikož revoluce uvedla ekonomiku do stavu nejistoty a obchod tak začal stagnovat. A když začali se stimulací, bylo potřeba víc a víc. Během 7 let však došlo ke kompletní destrukci hospodářství. Tito lidé navíc nikdy neakceptovali žádnou zodpovědnost. V podstatě se tvářili, že se nedopustili žádného zločinu.“

„Dnes zažíváme stejné období jako tehdy. Avšak s tím rozdílem, že se to děje celosvětově, ne jen ve Francii. Nikdo nepřevezme zodpovědnost, předá ji na dalšího a ten zase na dalšího a tak to jde dokola, a nikdo nikdy neřekne - já jsem se mýlil. Řekl snad někdy Greenspan nebo Bernanke, že se mýlili? „

Zlatý standard je tvůrce a ochránce pracovních míst

Opuštění zlatého standardu v roce 1971 je úzce spjato s masivní nezaměstnaností, kterou posledních několik let trpí průmyslový svět; Mexiko, i s nižší úrovní industrializace, než jakou vykazují rozvinuté země, také přišlo o pracovní místa kvůli zavírání průmyslů; v posledních letech bylo vytváření nových pracovních míst v produktivních sektorech přinejlepším anemické.

Světový finanční tisk, ve kterém přední ekonomové a analytikové publikují své práce, nikdy nezkoumá vztah mezi opuštěním zlatého standardu a nezaměstnaností, deindustrializací a ohromnými a chronickými obchodními deficity západních velmocí. Jedná se o ignoranci? Nejsme ochotni si to připustit vzhledem k tomu, že články, které se objevují v předních světových finančních publikacích jsou psány poměrně inteligentními analytiky. Spíše se přikláníme k názoru, že se jedná o akt sebecenzury z toho důvodu, aby se nevystavili nelibosti těch důležitých finančních a geopolitických zájmů, které stojí za finančním tiskem.

V tomto článku diskutujeme o souvislostech mezi koncem zlatého standardu a současným finančním chaosem, který je provázen závažnými „strukturálními nerovnováhami“ mezi historicky dominujícími průmyslovými velmocemi a jejich novými rivaly z Asie.

Světový obchod před rokem 1971

Od konce druhé světové války až po konec 60. let 20. století se všechny dobře řízené země snažily udržet trvale vyvážené exporty a importy. Všechny země chtěly udržet situaci, ve které více vyvážely než dovážely proto, aby mohly akumulovat rostoucí rezervy zlata ve státní pokladně nebo v dolarech. V těch dolarech, které v rámci slibu Spojených států daného na konferenci v Bretton Woodu v roce 1944, mohly být vyplaceny za zlato jakékoliv centrální bance, která si jejich výměnu žádala. Abychom byli úplně přesní, nemůžeme nezmínit jednu výjimku. Výjimkou z pravidla byly samotné Spojené státy. Všechny dobře spravované země se snažily více vyvážet než dovážet, kromě Spojených států samotných.

pamětní deska v Bretton Woods 1944

Spojené státy se příliš nezabývaly udržováním rovnováhy mezi exporty a importy, protože (vzhledem k dohodám z Bretton Woodu) mohly zaplatit své exportní deficity jednoduše tím, že by poslaly svým věřitelům větší množství dolarů. Jakožto jediný „zdroj“ dolarů měly Spojené státy jednoznačnou výhodu oproti celému zbytku světa − mohly splácet své dluhy ve (vyplatitelných) dolarech, které samy tiskly.

Ekonomové této doby varovali před nebezpečím takovéhoto jednání, které mělo za následek setrvalou ztrátu amerického zlata. Z původních více než 20 000 tun na konci druhé světové války klesaly zlaté rezervy Spojených států rok za rokem, jak jisté státy, zejména Francie, trvaly na vyplácení jimi držených dolarů za zlato za cenu 35 dolarů za unci. Kvůli své poptávce po investicích do zlata (výměnou za dolary) upadla Francie do nevole Washingtonu a New Yorku. Někteří analytici přičítají nepokoje ve Francii na jaře roku 1968 právě utajeným operacím amerických tajných služeb s cílem ukázat nesouhlas Ameriky s chováním Francie, která byla v té době vedena generálem Charlesem de Gaullem.

Spojené státy neudělaly nic pro to, aby zpomalily ztrátu zlata. V prvních měsících roku 1971 Henry Hazlitt, zarytý klasický ekonom, předpověděl, že nejspíše bude muset dojít k devalvaci dolaru, když řekl, že bude nutné zvýšit množství dolarů potřebných k získání jedné unce zlata od ministerstva financí Spojených států. Pouhý měsíc po jeho varováních se hráz prolomila a v srpnu 1971 byly Spojené státy nuceny devalvovat svou měnu, protože se množství zlata v jejich rezervách snížilo na nebezpečnou úroveň. (Mnozí dnes zpochybňují to, že Spojené státy mají oněch 8 000 tun zlata, o kterých tvrdí, že je drží ve svých trezorech ve Fort Knoxu a v Americké vojenské akademii ve West Pointu v New Yorku.)

Mnozí dnes zpochybňují to, že Spojené státy mají oněch 8 000 tun zlata, o kterých tvrdí, že je drží ve svých trezorech ve Fort Knoxu a v Americké vojenské akademii ve West Pointu v New Yorku.

Co by si však Henry Hazlitt nikdy nepředstavil bylo to, že místo devalvace měny − na doporučení Paula Samuelsona, držitele Nobelovy ceny za ekonomii, publikované týden před 15. srpnem 1971 – prezident Nixon vyslyšel rady Miltona Friedmana a vyhlásil, že od této chvíle už vůbec nebudou Spojené státy vyměňovat zlato za dolary držené světovými centrálními bankami. Spojené státy tak jednostranně porušily podmínky Bretton Woodu. V podstatě se vlastně jednalo o finanční bankrot.

Nixon zavírá "zlaté okno" a fakticky tak přiznává bankrot USA dle pravidel z Bretton Woodu

Od té doby je celosvětový obchod – nebo většina světového obchodu, vzhledem k tomu, že euro, britská libra a v menší míře i yen konkurují dolaru – prováděn za použití dolarů, které však nejsou ničím jiným než fiat měnou a tedy falešnými penězi. Vzhledem k tomu, že všechny ostatní světové měny byly navázány na zlato přes dolar, bylo přímým důsledkem to, že se současně i tyto měny staly fiat měnami, tedy falešnými penězi bez jakéhokoliv zajištění.

Druhý díl je k dispozici zde.