Svalovat vinu na deflaci
25. 6. 2014, Alasdair Macleod
Zatímco eurozóna se vydala extrémní cestou negativních úrokových sazeb a MMF (Mezinárodní měnový fond) opožděně revidoval směrem dolů své očekávání ohledně ekonomického růstu USA, slovo deflace se nyní stalo velmi preferovaným pojmem. Právě nyní nastal čas odlišit mýtus od reality a dát význam slova deflace do souvislostí.
Keynesiánci a monetaristé běžně používají termín, aby popsali fenomén klesajících cen, nebo opačně - rostoucí hodnotu peněz. Deflace volně znamená opak inflace. Avšak pojem inflace se původně používal pro nárůst peněžní zásoby a úvěrů, nikoli pro růst cen, který je následným jevem inflace. Definice se tedy odklání od příčiny, která tento jev připouští.
Pokud vezmeme nápovědu z překladu této definice, pojem deflace se nyní používá k popisu klesajících cen, který je často spojován s klesající poptávkou a nevztahuje se k původnímu významu, totiž stahování peněz z oběhu.
Keynes tvrdil, že dlouhodobě klesající ceny odrazují spotřebitele, neboť ti pak váhají a odkládají své nákupy. Keynes také argumentoval ve své knize Tract on Monetary Reform tím, že deflace zvýhodňuje třídu rentiérů na úkor těch, kteří si půjčují, aby vyvolal představu zbytečně bohatého člověka, jenž si užívá štěstí napadaného z nebe na úkor tvrdě pracující chudiny. Keynes a jeho následovníci si postupně vynucovali tento argument proti klesajícím cenám, aby ospravedlnili státní intervence jako nápravný prostředek. Žádný úsudek nebyl přikládán normálnímu procesu, kdy stabilní peníze vedou k nižším cenám jako známka skutečného ekonomického pokroku. Komoditní peníze tak byly tímto krokem postupně vyloučeny a nebyly již žádány.
Podle jiného ekonoma – Irvinga Fishera – způsobuje deflace další problém. A to takový, že ztráty podniků, které jsou způsobeny klesajícími cenami, mohou vést k tomu, že záruky, které tyto podniky poskytly bankám, jsou postupně likvidovány, což vyústí v likvidační dluhovou spirálu a nakonec ke krachům bank samotných. Fisher popisoval přirozenou reakci bank jako obecně rozšířenou krizi a ne jako normální chod ekonomiky v prostředí komoditních peněz.
Nicméně zatímco zde polykáme argumenty Keneyse a Fishera, centrální bankéři ignorují tržní zákon, běžně nazývaný Say´s Law. Ten totiž říká, že produkty jsou vyráběny proto, aby se spotřebovávaly, takže nelze odtrhnout spotřebu od výroby a peníze se tak stávají pouhým dočasným mazivem v tomto celém procesu. Vylepšení skrze monetární hodnotu nic nevyřeší. Toto bylo běžnou moudrostí před tím, než to Keynes v roce 1930 postavil na hlavu. Dnes se vlády a centrální banky domnívají, že umí řídit hospodářství lépe skrze monetární intervence a státní zásahy, než kdyby nechaly trhy samotné. Výsledkem je to, že podniky, které by měly zbankrotovat, jsou podporovány a neekonomické aktivity jsou propagovány. A když pak tyto podpůrné operace vykazují známky kolapsu, je nám tvrzeno, že je to deflací.
Pokud by toto slovo mělo nějaký význam, není to nic jiného než následující: trhy se jenom snaží přijmout realitu a vyčistit se od naakumulovaných deformací.
Fakt, že tento očistný proces byl pozastaven minimálně od éry Regana a Thatcherové na začátku 80. let min. století, nás varuje před množstvím naakumulovaných deformací. Ty jsou tak ohromné, že když budou korigovány Fisherovým varováním o možné hluboké krizi, bude tím prokázáno, že máme pravdu.
Hlavním indikátorem je naakumulovaný dluh, který vše přiškrcuje. Můj závěr je takový, že pojem deflace zamaskoval akumulované problémy vytvořené vládou a monetárními intervencemi a je nám prezentován jako selhání trhů.
Zdroj: MACLEOD, Alasdair. Blaming Deflation. In: [online]. [cit. 2014-06-25]. Dostupné z:http://www.goldmoney.com/research/analysis/blaming-deflation
