Slepota moderního ekonoma
20. 8. 2013
Před pěti lety nedokázali ekonomové předpovědět krizi bankovního sektoru. Poté nás ujišťovali, že jediné, co potřebujeme k tomu, aby se ekonomický růst vrátil do starých kolejí, je monetární impuls. Navzdory svým mizerným dosavadním výsledkům se i nadále drží těch stejných chybných keynesiánských a monetaristických názorů a odmítají byť pouze vzít v úvahu to, že by nemuseli mít pravdu. Jsou kolektivem moudrých opic. Nevidí zlo, neslyší zlo a neříkají zlo.
Z těch současných zel obviňují ekonomové volné trhy, neexistující vládní intervence a banky, protože nejsou ochotné půjčovat peníze. A ze státního deficitu viní podvodníky, kteří neplatí daně. A ve stejném duchu bych mohl pokračovat dál. Namísto toho se ale raději pokusím označit narůstající nebezpečí, kterým všichni čelíme.
Existují čtyři vzájemně provázaní jezdci celosvětové ekonomické apokalypsy: přetížená ekonomika; rozvrácené banky; drahé intervencionistické vlády; a prohlubující se sociální a důchodová krize. Jak mi trefně popsal jeden politik, když jsem s ním před pár měsíci vedl interview v Bruselu, pokoušet se vymáčknout ekonomický růst z těchto podmínek je jako pokoušet se pilotovat letadlo s betonovými křídly. Toto přirovnání se nejlépe hodí na Evropskou unii, ale platí i pro Spojené státy, Japonsko a Spojené království.
Ekonomové nikdy nepochopí skutečné příčiny našich ekonomických problémů, budou-li se soustřeďovat na ekonometrii. Obrovskou chybou je například spoléhat se na hrubý domácí produkt (HDP). Víra v tento peněžní ukazatel je tak hluboce zakořeněná, že nikdo nebere v úvahu fakt, že měří pouze kvantitu, a ne kvalitu. HDP se týká nehospodárné státní byrokracie a skutečné produkce, která uspokojuje požadavky zákazníků. Z tohoto důvodu HDP nedokáže přesně změřit pokrok.
HDP se týká nehospodárné státní byrokracie a skutečné produkce, která uspokojuje požadavky zákazníků. Z tohoto důvodu HDP nedokáže přesně změřit pokrok.
Z toho vyplývá skutečnost, že kvalita ekonomických transakcí se zhoršila, a zdá se, že to skoro nikoho nezajímá, že si toho skoro nikdo nevšiml. Vyšší státní výdaje zvyšují HDP, a to především tehdy, kdy se peníze tisknou a úvěry poskytují z ničeho nic, což je důvod, proč Evropané tak velebí svá betonová křídla. Ale nepovede se nám kvůli tomu lépe.
Monetaristé také trvají na svém názoru, že rychlost peněz je nástrojem ekonomických předpovědí v oblasti ekonomické aktivity i míry inflace. Tento názor můžeme vysledovat až k Davidu Ricardovi a období napoleonských válek. Ricardo se snažil spojit nárůst množství zlata s nárůstem jeho ceny. Je tedy pravdou, že je mezi nimi pouze velmi chatrný vztah, nicméně alespoň byl souhrnem cenových účinků, kdy zlato fungovalo jako oběživo, což dnes už neplatí. Dnešní měny nemají hodnotu vyplývající z jejich samotné podstaty a jsou závislé na víře v jejich kupní sílu, která se mění bez ohledu na faktory nabídky, přestože nabídka sama může mít také určitý vliv.
Ricardo trpěl naprosto běžnou mylnou představou, že ceny jsou dané náklady, zatímco kterýkoli ekonom, který cenám opravdu rozumí, ví, že ceny určují subjektivní názory a touhy spotřebitelů. Ceny neurčuje jednoduchá matematická rovnice, ale lidé a jejich preference - co si chtějí koupit a kolik jsou za to ochotní zaplatit. Monetaristé bezvýhradně spoléhají na matematiku, což je ale pouze platný způsob studia přírodních věd. To je vede k tomu, že ignorují realitu - to, že si vyděláme mzdu a z ní musíme pokrýt své potřeby, potěšení a úspory - na svou vlastní zodpovědnost. My si ale peníze nekřečkujeme doma, což si, jak se zdá, ekonomové myslí, když se rychlost peněz zpomalí. Neexistuje žádná matematická rovnice, která by dokázala předpovědět nebo objasnit tuto lidskou dynamiku.
Není divu, že největší ekonom minulého století Ludwig von Mises napsal, že "nakonec všichni zemřeme" je jediné správné prohlášení novobritské cambridgeské školy. Dospěl také k závěru, že Keynes se pouze omluvil za převažující politiku vlád, což je tradice, kterou keynesiánci a monetaristé dodržují dodnes.
Náš kolektiv moudrých opic pravda vůbec nezajímá, protože pravda jim žádné ořechy nepřinese. A proto se musíme rozhodovat sami. Musíme chápat, že od dob Keynese ekonomové podněcují vlády k tomu, aby postupně ničily majetek a svobodu jednotlivců. Vlastnictví majetku bylo nahrazeno dluhy a úspory bankovními půjčkami. Finanční krize roku 2008 byla pouze konečnou fází této neudržitelné cesty. Představovala systémové odmítnutí touto cestou pokračovat.
Musíme chápat, že od dob Keynese ekonomové podněcují vlády k tomu, aby postupně ničily majetek a svobodu jednotlivců. Vlastnictví majetku bylo nahrazeno dluhy a úspory bankovními půjčkami.
Od té doby centrální banky vytváří více surových peněz a snaží se tak přifouknout splasklou úvěrovou bublinu. Bankéři centrálních bank si jsou naléhavě vědomi toho, že kdyby tak nečinili, mnoho bank by zbankrotovalo. Tím, že se upsali bludu s HDP, ospravedlňují tisknutí peněz zachováním vládních výdajů. Jejich naivní víra v teorii kvantity peněz je nutí myslet si, že musí tisknout peníze, aby tak zvýšili ceny o plánovaná 2 % ročně, a také že vztah mezi kvantitou peněz a cenami se dá řídit.
Kombinace těchto omylů vede centrální banky k tomu, že tisknou příliš moc peněz, což je závažná chyba, kterou dokládá níže uvedená tabulka. Ta uvádí, že míra růstu oběživa ve Spojených státech je nyní na úrovni hyperinflace.
 |
| Skutečná peněžní nabídka + dobrovolné rezervy v mld. USD |
Skutečným oběživem je hodnota hotovosti, běžných a spořicích účtů plus několik dalších kategorií vkladů. Tento způsob měření oběživa určuje hodnotu vkladů, které mohou být vybrány narychlo, což jej nadřazuje jiným způsobům měření. Černá tečkovaná čára vyjadřuje exponenciální míru růstu - nejrychlejší možnou míru, při které může tento způsob měření růst, aniž by nakonec sklouzl do hyperinflace. V současné době je skutečné oběživo zhruba 3 biliony $ nad úrovní hyperinflace. Abychom se vyhnuli hyperinflaci, tyto 3 biliony $ tak musí být vybrány z federálních a bankovních rozvah. To se ale nestane.
Už nyní můžeme pozorovat rané známky cenové inflace, nejvíce tam, kde peníze vstupují do ekonomiky. Šprt by tento jev nezval "Cantillonův efekt". Ceny stoupají a města, která jsou významnými finančními centry, prosperují, přičemž ceny v těchto městech výrazně převyšují ceny na venkově. Dále můžeme očekávat, že porostou ceny surovin a komodit, protože devizové trhy se snaží recyklovat přebytečnou měnu.
Já považuji tu naprostou slepotu ekonomů a finančních expertů k monetární hyperinflaci za pozoruhodnou, a to i ve svých nejcyničtějších okamžicích. Není v tom ale žádná útěcha - pouze úsilí připravit se na to, co považuji za nevyhnutelně ohavnou inflaci.
Alasdair Macleod
Zdroj: MACLEOD, Alasdair. The blindness of modern economists. In: [online]. [cit. 2013-08-20]. Dostupné z: http://www.caseyresearch.com/cdd/the-blindness-of-modern-economists
