Nigel Farage: To, co se děje, je o záchraně eura, ne Kypru.

Hra s ohněm, kterou jsme sledovali v průběhu finanční krize na Kypru, ukázala zřetelně všem, kromě těch, kteří záměrně zavírají oči, úroveň politické odhodlanosti Bruselu uchránit Euro bez ohledu na náklady. Žádná výše empiricky doložených ekonomických materiálů – ani špatná situace obyčejných lidí – nehraje roli, pokud jsou ohroženy sny kontinentální elity.

Poté, co Francouzi a Holanďané odmítli v roce 2005 evropskou ústavu, evropská komisařka pro komunikaci, Margot Wallström, se vyjádřila dokonale. Ona a další nadšenci pro EU investovali „spoustu energie a politického kapitálu“ do tohoto projektu, kterého, jak prohlásila, nejsou ochotni se vzdát. Bez ohledu na to, co říkají lidé, bez ohledu na to, jaká je ekonomická realita.

O pět let později dosáhla tato klamná iluze tváří v tvář brutální realitě na Kypru svého apogea.

Jak je možné, že německý parlament hlasuje o obrovské krádeži peněz bohatším vkladatelů na Kypru, zatímco kyperský parlament takto hlasovat nemůže? Namísto toho je tato krádež označena jako „restrukturalizace“ – takže nebude umožněn žádný demokratický kyperský dohled nad ekonomickým znásilněním jejich země. Nedělejte si žádné iluze: to, co se děje, nesměřuje k ochraně ekonomiky Kypru, ale k ochraně eura. Naprostou ironií je to, že v únorových volbách na Kypru byli odstaveni komunisté. Mohli bychom se ptát, k čemu to bylo dobré.

Ale jaká je cena za záchranu eura? To, co tady vidíme, je téměř záměrný pokus postavit obyvatele Kypru proti sobě navzájem. Omezením ztrát na ty, kdo mají bankovní vklad 100.000 euro a vyšší (aby nebyli všichni postiženi srovnatelně, jak zněl původní návrh), bude podkopána sociální soudržnost a postaví vzájemně proti sobě ty, kteří mají, proti těm, kteří nemají. Tím padá jakékoli předstírání, že základem EU je víra v demokracii nebo v ta často opakovaná vřelá slova, že EU je strážcem zásadních „evropských“ hodnot. Po pravdě řečeno, byl to jen přítel do slunného počasí a jeho chování v této bouři, podobně jako v jiných srovnatelných situacích, je charakterizováno odhazováním jeho vstřícných idejí jako horkých brambor.

Co je ještě horší, Jeroen Dijsselbloem, Holanďan v čele ministrů financí eurozóny jasně vysvětlil, že se jedná o šablonu pro všechny země eurozóny. Chvíli o tom přemýšlejme. Tito politici skutečně věří, že všechny peníze v eurozóně jsou ve skutečnosti jejich - jako by je lidé získali na základě jejich svolení, ne na základě práva. Od Dijsselbloemova prohlášení prudce klesly akcie bank ve Španělsku, Francii a Itálii: občané těchto zemí se nikoli bezdůvodně obávají nejhoršího.

To všechno se děje z důvodů chybných předpokladů evropských elit. Jedním z nich je takzvaný „Target 2“. Jedná se o systém clearingu bank v eurozóně, pomocí nějž budou soukromé převody peněz z jedné členské země do jiné členské země realizovány bezhotovostním převodem prostřednictvím národních centrálních bank. Jestliže se například převádí 100 euro z bankovního vkladu v řecké bance na vklad v německé bance, výsledkem je, že řecká centrální banka dluží dalších 100 euro Bundesbance (prostřednictvím Evropské centrální banky).

V současné době má Bundesbanka díky Target 2 pohledávku 600 miliard euro, především v důsledku úniku kapitálu ze zemí ve Středomoří. Ale na rozdíl od obvyklých dluhů, dlužné země nemají žádnou smlouvu nebo úmluvu o tom, jakým způsobem své dluhy uhradí.

Kypru byla nyní poskytnuta záchranná půjčka ve výši 10 miliard euro od jiných zemí eurozóny. Ale ironií je, že Kypr již přijal záchranu ve výši 7,5 miliardy euro – to je dluh centrální kyperské banky podle Target 2. A ta se teď zoufale pokouší zabránit tomuto nárůstu v důsledku dalšího úniku kapitálu.

To je snad ten nejnepříznivější výsledek kyperského krachu.  I když nejsou známy podrobnosti, jak bude bráněno odtoku peněz z  Kypru, povede to rychle k tomu, že eura uložená na bankovních účtech tam (na Kypru) budou mít nižší hodnotu, než eura uložená na bankovních účtech kdekoli jinde.

Opakuji to stále od začátku poslední kapitoly krize: že úroveň rizika a nebezpečí nákazy jsou takové, že ti, kteří mají uložené peníze v  jiných jihoevropských zemích, by je z nich měli co nejdříve převést. Neberte má slova na lehkou váhu. Ekonom a novinář Anatole Kaletsky včera na Twitteru zcela jednoznačně podpořil mé poznámky: „Každý, kdo má ve Francii, Španělsku nebo Itálii na bankovním účtu více než 100.000 euro, je blázen, pokud je fyzickou osobou, nebo vykazuje trestuhodnou nedbalost, pokud je ředitelem společnosti.“

V  celé této nepříjemnosti je i něco pozitivního – malý, ale možná nejdůležitější aspekt celého tohoto politováníhodného debaklu. Kypr se liší od Řecka, od Irska a liší se i od Španělska a Itálie.  Na Kypru žijí obyvatelé, kteří by dali přednost odchodu z eurozóny než aby se přizpůsobili negativním jevům v Německu a Bruselu. Existuje tam parlament, který zamítl v minulosti jeden koncept, a proto nemůže o tomto konceptu znovu debatovat. Na Kypru je arcibiskup, který raději podporuje vlastní lidi než EU. Přesto tito lidé nejsou šťastní a směřují k nové realitě.

To, že David Cameron vítá tyto plány, dokládá, jak daleko se vzdálila britská politická elita od ideálů demokracie, odpovědnosti a svobody. Namísto těchto hodnot budoucnost pro něj představuje technokratický, post-demokratický svět, řízený většinou nevolenými, fanatickými a zmatenými obchodníky s mocí v Bruselu a Frankfurtu.

Nigel Farage je vůdcem UKIP /Strana za nezávislost Spojeného království/