Jim Rickards: Tajemství kvantitativního uvolňování, zlata a měnových válek

Rickardsovými klienty jsou soukromé investiční fondy a banky, řídící orgány státní moci z oblasti národní bezpečnosti a obrany z celého světa a on sám spolupracoval přímo s Fedem a americkým Ministerstvem financí. Jim je také stálý expert pro KWN a autor nové neobyčejné knihy  "Měnové války: Příchod nové globální krize“.

Bizarní milostný trojúhelník

Od Jima Rickardse, vrchního ředitele Tangent Capital.

King World News 18. září 2011 – Kvůli volatilitě akcií a historicky nízkým výnosům z dluhopisů se pozornost investorů nedávno obrátila k měnám. A to z důvodu měnových válek, které vypukly v roce 2010 a později se rozšířily. Nedávné rozhodnutí Brazilců snížit úrokové sazby kvůli zabránění appreciace realu nebo rozhodnutí Švýcarů navázat frank na euro jsou obojí příklady zemí zlevňujících své měny oproti ostatním měnám nebo alespoň zastavujících apreciaci svých měn. Svět je nyní ve fázi „ožebrač svého souseda“, což bylo naposledy viděno v 70. letech 20. století a ještě předtím v letech třicátých, kdy země doslova kradly ekonomický růst svým sousedům skrze měnové depreciace na zlevnění exportu.

Švýcarsko a Brazílie jsou pouze vedlejšími událostmi v této celosvětové válce. Tím hlavním je hra o třech účastnících: USA, Evropě a Číně a jejich příslušných měnách: dolaru, euru a jüanu. Dynamika je jednoduchá: všechny tři země by rády levnější měnu oproti ostatním, aby pomohly exportu. Zlevnění čínské měny je nejméně ospravedlnitelné, takže Čína považuje režim pevného kurzu za nejlepší řešení – alespoň jejich měna nejde nahoru. Spojené státy americké mají největší vliv – mají nejdůležitější rezervní měnu a také tiskařský lis, takže se můžou k devalvaci protisknout. Evropa chce zoufale depreciovat, ale je závislá na Číně kvůli nákupům evropských dluhopisů, ale je také závislá na USA kvůli likviditě dolaru (skrze swapové linky), takže nemá na ostatní dva účastníky žádný vliv.

Navíc Německo v minulosti udržovalo silný exportní sektor i se silnou měnou a to díky své efektivitě, homogenní kultuře a pracovněprávní součinnosti. Toto bylo pravdou v 70. letech 20. stol., v době silné německé marky a je to také z velké části pravda i dnes. Dynamika se odvíjí jak by se dalo čekat. Spojené státy při devalvaci proti jüanu a euru dosáhnou všeho, co chtějí. Čína revalvací proti dolaru, ale při pevném kurzu k euru dosáhne poloviny toho, co chce. A euro zůstává silné proti dolaru a pevně navázáno na jüan, takže nedosáhne ničeho. Toto paradigma převládá od června, kdy Číňané konečně nechali jüan apreciovat oproti dolaru ve větším měřítku.

S takovýmto elegantním řešením měnových válek je ale spojen jeden problém. Německo je možná schopné přežít se silnou měnou, ale zbytek Evropy toho schopen není a některé části Evropy, především Řecko, čelí insolvenci. Do určitého bodu musí Řekové akceptovat fiskální restrikce vnucené Němci. Ale od určitého bodu odmítnou buď Řekové nebo Němci vyhovět, krize se stane kritickou a bude ohrožovat stabilitu globálního finančního systému. V takovou chvíli musí buďto euro výrazně oslabit nebo Německo musí zachránit Řecko. Německá nechuť k záchraně nedávno vedla ke slabšímu euru, jakmile se na obzoru objevila možnost rozpadu. Oslabení eura však porušilo komplexní uspořádání s Čínou, která nyní čelí té nejhorší eventualitě – slabší euro a slabší dolar ve stejnou chvíli. Čína je připravena přijmout jedno nebo to druhé, ale ne obojí současně.

A proto se účastní měnových válek, kde jsou všechny výhody dočasné a je to pouze otázka času, než se ta či ona silná měna pokusí dostat do hry o znehodnocení, kterou hrají všechny ostatní. Jelikož ne všichni mohou devalvovat najednou, pokaždé musí být někdo „vítězem“ s levnější měnou a někdo „poraženým“, kterému zůstane na krku měna silná. Zpočátku to vypadalo, že Evropa je ten největší poražený,nyní však začíná přebírat tuto roli Čína. Čína to nehodlá tolerovat a vytyčila dvě upozornění. Sdělila Evropě, že jestliže očekává, že Čína bude zmírňovat krizi nákupem evropských obligací, pak musí Evropa nabídnout příznivější obchodní podmínky. Existuje zde navíc implicitní hrozba, že pokud euro brzy neposílí, Čína by mohla opustit euro a navázat svou měnu na dolar. Tím by zmařila to, čeho se USA snaží dosáhnout se svou politikou slabého dolaru.

Globální systém je na kritickém bodě se státními dluhopisy, měnami, akciovými trhy a s osudem všech politiků ve hře. Skrytým účelem prvního (QE) i druhého kola (QE2) kvantitativního uvolňování byla vždy snaha způsobit inflaci v Číně. Kritikové říkají, že kvantitativní uvolňování neudělalo nic, co by pomohlo snížit nezaměstnanost a zvýšit spotřebu. Ale to nikdy nebylo hlavním cílem – tím bylo oslabení dolaru na pomoc exportu a tímto způsobem vytvoření pracovních míst, ale to nějakou chvíli trvá. Já jsem odstranil třetí kolo kvantitativního uvolňování (QE3) ze svých očekávání na konci roku 2010, když začalo být jasné, že rollover strategy Federálního rezervního systému stačila k udržení výnosové křivky na uzdě a co je důležitější, Čína se konečně posunula dál se svou měnou. Prozatím není QE3 na pořadu dne. Ale pokud euro oslabí a Čína v důsledku toho zafixuje svou měnu na dolar,bude to signálem pro více kvantitativních uvolňování. Je těžké určit, jak se toto vyvine, ale alespoň víme, po čem se dívat. Jestli chcete vidět QE3 ještě před trhy, sledujte euro.

Závěrem je třeba dodat, že není úplně pravda, že v měnových válkách neexistují vítězové. Jeden vítěz tu je vždy – zlato.

ZDROJ:  Jim Rickards - Secrets of QE, Gold & Currency Wars

PŘEKLAD: Lucie Hošková