Vytvoření Federálního rezervního systému v letech 1907 až 1913

Tento příběh má své kořeny v panice z roku 1907. K té došlo během neúspěšného pokusu několika newyorských bank včetně té největší - Knickerbocker Trust - zahnat do kouta trh s mědí. Když vyšel na světlo vliv Knickerbockerského Trustu, začal klasický útok na banky. Pokud by k odhalení Knickerbockeru došlo v době klidnějších trhů, možná by takovou paniku nespustili. Trhy však už byly nervózní a vrtkavé po velkých ztrátách způsobených zemětřesením v San Franciscu v roce 1906.

Neúspěch Knickerbockerského Trustu byl jen počátkem ztráty důvěry, která vedla k dalšímu pádu trhů, dalším útokům na banky a nakonec ke krizi likvidity v plném rozsahu a hrozbě nestability celého finančního systému. Tato hrozba byla odvrácena jen s pomocí tehdejších vedoucích bankéřů ve formě soukromých finančních pomocí organizovaných J.P. Morganem. V jedné z nejznámějších epizod americké finanční historie svolal Morgan  finančníky do svého domu v sousedství Murray Hill na Manhattanu a nedovolil jim odejít, dokud nepřipravili záchranný plán zahrnující specifické finanční závazky každého z nich s úmyslem zklidnit trhy. Plán fungoval, ale ne dřív než došlo k velkým finančním ztrátám a trvalému narušení trhů.

Okamžitým důsledkem paniky v roce 1907 bylo rozhodnutí bankéřů zapojených do záchrany, že Spojené státy americké potřebují centrální banku – vládou ustanovenou banku se schopností vydávat nově vytvořené fondy, které se zaručí za soukromý bankovní systém, když to bude potřeba. Bankéři chtěli vládou sponzorované zřízení, které by jim půjčilo neomezené množství hotovosti oproti široké škále půjček. Bankéři si uvědomili, že J.P. Morgan nebude poblíž věčně, aby poskytl své vedení. Případná panika v budoucnu bude volat po řešení, které přesáhne zdroje a talent samotného velkého Morgana. Centrální banky, která by jednala jako subjekt poslední instance půjčující soukromým bankám, bude potřeba dříve,  než dojde k další panice.

Amerika měla dlouhou historii nevraživosti vůči centrálním bankám. Před rokem 1913 zde proběhly dva pokusy o vytvoření něčeho, jako je centrální banka. První z nich, Banka spojených států, byla ustanovena Kongresem na naléhání Alexandra Hamiltona v roce 1791, ale její platnost vypršela roku 1811 během vlády prezidenta Jamese Madisona a návrh zákona na znovuvytvoření zkrachoval během jediného hlasování. O pět let později vedl Madison ustanovení Druhé banky Spojených států Kongresem. Toto druhé zřízení mělo omezenou životnost na dvacet let a banka musela být v roce 1836 obnovena.

Když mělo dojít k obnově, narazila Druhá banka na opozici nejen v Kongresu, ale i v Bílém domě. Prezident Andrew Jackson v roce 1832 založil část své prezidentské kampaně na zrušení této banky. Po haštěřivé debatě, která zahrnovala stažení všech amerických depozit z Druhé banky Spojených států a jejich umístění v bankách ovládaných státem, prošlo znovuzřízení Kongresem. Jackson ho vetoval, a tak k obnově nedošlo.

Politická opozice k oběma národním bankám byla založena na obecné nedůvěře ke koncentrované finanční síle a víře, že tištění národních bankovek přispělo k bublině aktiv, které byly nafouknuté snadnými bankovními úvěry. Mezi lety 1836 až 1913 - během téměř osmdesáti let trvající bezprecedentní prosperity, inovací a silného ekonomického růstu, neměly Spojené státy centrální banku.

Nyní, doslova v ruinách po zemětřesení v San Franciscu 1906 a také finančních ruinách paniky 1907 se začala prosazovat koncentrovaná snaha o vytvoření nové centrální banky. Vzhledem k populární nedůvěře v ideu centrální banky věděli bankovní sponzoři vedení představiteli J. P. Morganem, John D. Rockefellerem, Jr. a Jakob H. Schiffem z wallstreetské firmy Kuhn, Loeb & Company, že je třeba připravit vzdělávací kampaň na vytvoření podpory.

Jejich politický patron, senátor Nelson W. Aldrich, republikán z Rhode Islandu, který byl vrchním představitelem senátního finančního výboru, podpořil legislativu v roce 1908 vytvořením Národní měnové komise. Během několika dalších let byla Národní měnová komise platformou pro početné výzkumné studie, sponzorované akce, proslovy a přičlenění k prestižním profesionálním asociacím ekonomů a politologů, vše za účelem podpory myšlenky silné centrální banky.

V září 1909 prezident William H. Taft veřejně naléhal, aby země podpořila centrální banku. Ve stejném měsíci tom samém měsíci spustil Wall Street Journal sérii úvodníků upřednostňujících centrální banku s titulkem „Centrální emisní banka“. Do léta následujícího roku byly položeny politické a veřejné základy a byl čas na vytvoření konkrétního plánu na novou banku. Co následovalo potom, byla jedna z nebizarnějších epizod historie finančnictví. Senátor Aldrich měl být hlavním patronem legislativy ustavující centrální banku, ale zároveň musela být legislativa navržena podle plánu, který uspokojí přání newyorských bankéřů, kteří byli ještě pod tlakem z paniky 1907 a stále hledali věřitele poslední instance, který by jim příště v případě vzniku paniky půjčil peníze. Bylo třeba komise bankéřů k návrhu plánu na centrální banku.

Aldrich v listopadu 1910 svolal schůzi, které se zúčastnil on sám, několik wallstreetských bankéřů a Abraham Piatt Andrew, nedávno jmenovaný asistent ministra financí. Mezi bankéři byli Paul Warburg z Kuhn, Loeb; Frank A. Vanderlip z Rockefellerem kontrolované National City Bank v New Yorku; Charles D. Bortin z Morganem kontrolované First National Bank v New Yorku a Henry P. Davidson, nejstarší  a nejsilnější partner v J. P. Morgan & Company po samotném Morganovi. Andrew byl harvardský ekonom, který zde působil jako technický poradce v této křehce vyvážené skupině Morganových a Rockefellerových zájmů.

Aldrich nařídil své delegaci setkání pod rouškou tmy na osamocené vedlejší trati v Hoboken, New Jersey, kde na ně čekal soukromý vagón. Mužům bylo nařízeno, aby se dostavili po jednom a vyhnuli se reportérům za každou cenu. Jakmile nastoupili do vlaku, používali pouze křestní jména, aby je portýři nepoznali a nemohli je identifikovat přátelům nebo reportérům, když opustí vlak. Někteří z nich dostali krycí jména jako další způsob krytí. Po dvoudenní cestě podél pobřeží Atlantiku dorazili do Brunswicku v Georgii, což je přibližně v polovině cesty mezi Savannahem a Jacksonvillem na Floridě. Odtud vyrazili do Jekyll Island a zapsali se do exkluzivního Jekyll Island klubu, částečně vlastněného J. P. Morganem. Skupina pracovala více jak týden, než sestavili Aldrichův návrh zákona, který se stal podkladem pro Federální rezervní systém.

I tak to trvalo déle než tři roky, než byl přijat Zákon o federálních rezervách, jemuž dal formální jméno Aldrichův návrh zákona z Jekyll Island. Zákon o federálních rezervách konečně prošel velkou většinou 23. prosince 1913 a nabyl platnosti v říjnu 1914.

Zákon o federálních rezervách z roku 1913 obsahoval mnoho funkcí podporovaných Aldrichem a Warburgem, které byly navržené na překonání tradičních protestů vůči americké centrální bance. Nová instituce nebyla nazvána centrální bankou, ale raději Federálním rezervním systémem. Nebude to jedna instituce, ale spíše skupina rezervních bank vedených Federálním rezervním úřadem. Jeho členové nebudou vybráni s pomocí bankéřů, nýbrž prezidentem, a budou podléhat senátnímu dohledu.

Jako celek to vypadalo decentralizované a pod kontrolou demokraticky zvolených představitelů. Uvnitř tohoto plánu však byl de facto mnohem přímější mechanismus se skutečným záměrem Aldrichovy skupiny z Jekyll Island. Skutečná monetární politika, prováděná otevřenými operacemi na trhu, by byla vedena Federální rezervní bankou New Yorku vzhledem k tomu, že New York je sídlem hlavních bank a dealerů, se kterými by FED podnikal. Federální rezervní banka New Yorku byla vedena představenstvem a guvernérem, kteří nebyli vybráni politiky, nýbrž akcionáři velkých newyorských bank. Výsledkem byl „FED uvnitř FEDu“, vedený newyorskými bankami a přístupný jejich cílům, včetně snadných úvěrů na podporu, když jich je potřeba.

Některé z těchto funkcí byly upraveny následnou změnou legislativy v třicátých letech, což centralizovalo moc představenstva Federálních rezerv do Washingtonu D.C., kde sídlí dodnes. V minulých letech v představenstvu nepřevažovali bankéři, ale akademičtí ekonomové a právníci, kteří, ironií osudu, byli mnohem více nakloněni snadnému poskytování peněz a podpoře než bankéři. Přesto, alespoň ve dvacátých letech, byl „systém“ FEDu řízen z New Yorku pevnou rukou svého prvního guvernéra Benjamina Stronga, který banku vedl od roku 1914 až do roku 1928, kdy zemřel. Strong byl chráněncem Morganova partnera Henryho Davidsona, stejně jako samotného J. P. Morgana. Tím byl kruh Morganova vlivu na novou centrální banku Spojených států kompletní.

Historie má svou ozvěnu. Desítky let po schůzce v Jekyll Island se National City Bank Franka Vanderlipa a First National Bank Charlese Nortona spojily a stala se z nich First National City Bank v New Yorku, která si později zkrátila jméno na Citibank. V roce 2008 obdržela Citibank největší finanční podporu v historii vedenou americkým systémem Federálních rezerv. Základy položené Vanderlipem, Nortonem a jejich spolupracovníky z Jekyll Island v roce 1910 prokázaly dostatečnou odolnost na podporu jejich vlastních bank téměř o sto let později přesně tak, jak to zamýšleli.

ZDROJ: RICKARDS, James. Currency wars: the making of the next global crisis. New York: Portfolio/Penguin, 2011, The Creation of the Federal Reserve 48-52. ISBN 9781591844495.

FOTO SÍDLA FEDu: http://en.wikipedia.org

Edward Griffin: Jak vznikl Fed a jak z toho ven?

Pro ty, kteří se chtějí o okolnostech vzniku FEDu dozvědět další podrobnosti, doporučujeme ke shlédnutí legendární přednášku Edwarda Griffina, která je opatřena českými titulky.