Howard Buffett: Lidská svoboda závisí na penězích směnitelných za zlato

Je zde spojení mezi lidskou svobodou a za zlato směnitelnými penězi?

Na první pohled by se mohlo zdát, že peníze patří do světa ekonomie a lidská svoboda do politické sféry. Ale když si vzpomenete, že prvními kroky Lenina, Mussoliniho a Hitlera bylo zrušení individuálního vlastnictví zlata, začnete pociťovat, že zde může existovat nějaké spojení mezi penězi směnitelnými za zlato a vzácnou cenou, jež je známdola jako lidská svoboda.

Také pokud si uvědomíte, že Lenin prohlásil a demonstroval, že jistá cesta ke změně již existujícího sociálního pořádku a nastolení komunismu je tištění papírových peněz, budete znovu ohromeni možným vztahem mezi penězi krytými zlatem a lidskou svobodou.

V tom případě bychom, já a vy jako Američané, měli znát tuto spojitost. Musíme ji nalézt, i když peníze jsou náročný a záludný předmět. Předpokládám, že pokud by většina lidí byla dotázána na jejich pohled na peníze, téměř univerzální odpovědí by bylo, že jich nemají dost.

Ve svobodné zemi existují peněžní jednotky na pevné základní myšlence, že zlato nebo zlato a stříbro jsou nezávislé na vládě politiků. Náš dolar býval tímto typem peněz ještě před rokem 1933. V tomto systému jsou peníze směnitelné za určitou váhu zlata, závisející na svobodné volbě a uvážení vlastníka papírových peněz.

Směnitelné právo zaručuje stabilitu

Směnitelné právo dává penězům vysoký stupeň stability. Majitel měny směnitelné za zlato je ekonomicky nezávislý. Může se pohybovat v rámci své země i mimo ni, protože hodnota peněz, které drží, je akceptována všude.

Například tu mám něco, co je nazýváno 20 dolarový zlaťák. Před rokem 1933, pokud jste vlastnili papírové peníze, mohli jste je vyměnit za zlatou minci. Tato zlatá mince měla uznatelnou a definitivní hodnotou všude na světě. Stejně je tomu tak i dnes. Ve většině zemí světa vám tento zlaťák, pokud jich mate hodně, zaručí spoustu nezávislosti. Ale dnes je vlastnění takovýchto zlaťáků jako peněz v této zemi, Rusku a všech dalších místech zakázáno.

Záměrem Hitlera nebo Stalina bylo stvořit nevolníka na základě skutečnosti, že jeho peníze mohou být vyžádány a odepsány z rozmaru jeho vládců. Tohle se stalo v Rusku před pár měsíci, když ruští občané, kteří drželi hotovost, ji museli vydat, a za deset starých rublů dostali jeden nový rubl.

Držím zde malý sáček s tímto druhem peněz - tištěné papírové peníze – technicky známé jako nařízené (úřední) peníze (fiat money), protože jejich hodnota je arbitrážně dána pravidly nebo předpisy.  Číselné množství těchto peněz je velmi velké. Tento malý balíček dosahuje hodnoty CNC$680 000(Chinese national yuan or dollar  - více zde). Stál mě 5 USD při běžném měnovém kurzu. Je mi jasné, že jsem na tomto obchodu mohl vydělat víc. Na černém trhu jsem mohl získat i CNC$2,5 milionu. Můžete snadno vidět, že tyto čínské peníze jsou běžnými papírovými penězi a nedávají člověku, který je drží, žádnou svobodu, protože nemají žádnou směnitelnou hodnotu.

Za těchto podmínek je každý občan zbaven svobody volného pohybu. Je mu zabráněno spoření pro budoucnost. Pro svůj denní chléb se stává závislým na vůli politiků. Pokud nežije farmařením, které ho bude živit, svoboda pro něj neexistuje.

Již jste slyšeli mnoho výroků o inflaci od politiků obou stran. Všichni naši politici pravidelně oznamují jejich zájem zastavit inflaci. Věřím, že mohu dokázat, že dokud neudělají kroky k obnovení práva vlastnit zlato, tyto řeči jsou jen žvanění.

Papírový systém končí kolapsem

Nejprve bych chtěl vyjasnit pár věcí. Nebudu se zabývat shrnutím historie experimentů s papírovými penězi. Až doposud, jak jsem odhalil, systém papírových peněž vždy skončil kolapsem a ekonomickým chaosem.

Zde by mě mohl někdo přerušit a zeptat se, jestli teď nemáme zlatý standard. Je to pravda, ale pouze mezinárodně. Třebaže hodně zlata je pohřbeno ve Fort Knox, zlato není předmětem poptávky amerických občanů. Mohlo by se všechno ze země vyvézt, aniž by tomu mohli lidé jakkoliv zabránit. Je nepravděpodobné, že by se toto mohlo stát v dohledné době, ale může se to stát někdy v budoucnu. Toto zlato je dočasně a teoreticky částečnou bezpečností pro naši papírovou měnu. Ale ve skutečnosti není.

Momentálně si užíváme velkého přebytku z daňových příjmů, ale tento příjemný stav je jen fenoménem poválečné inflace a naší globální WPA[1]. Nedá se na to spoléhat jako na přesné měřítko naší finanční kondice. Takže při posuzování tohoto problému bychom měli ignorovat tento příval ve státní pokladně. V letech 1930-1946 vaše vláda šla do červených čísel každý rok a dluh stále narůstal. K vymanění se z dluhové spirály bylo navrženo několik plánů.

Jedním z nich je, že fixní částka daňových příjmů by každý rok pomohla k redukci dluhu. Další možností je, že Kongresu by se zákonně zakázalo přivlastnit si více, než jsou očekávané příjmy v době míru. Stále další možností je odvod 10% daní stranou ke snížení dluhu.

Všechny tyto návrhy vypadají dobře, ale jsou nerealistické při existenci současného systému papírových peněz. Neudrží se proti poválečnému tlaku utrácení. Přesnost tohoto závěru byla již demonstrována.

Rozpočet a papírové peníze

Podle streamlining Actu přijatého Kongresem v roce 1946 musely Senát a Sněmovna stanovit maximální rozpočet každý rok. V roce 1947 Senát a Sněmovna nemohly dosáhnout dohody o maximální výši rozpočtu, a tak byl tento zákon ignorován.

4. března tohoto roku se Sněmovna a Senát dohodly na rozpočtu 37,5 miliardy dolaru. Vyhrazená částka již byla překročena a výdaje s nejvyšší pravděpodobnosti dosáhnou 40 miliard dolarů. Zákon o maximální výši rozpočtu byl odsunut na vedlejší kolej už v prvních 2 letech platnosti a v období prosperity.

Je jen jeden způsob, jak ukončit tyto tlaky na výdaje, a tím je, aby se konečné rozhodnutí o veřejných výdajích vrátilo do rukou „výrobců“ národa. Výrobci bohatství – plátci daní – musí znovu získat práva na získání zlata ve směně za plody jejich práce. Toto znovunavrácení by dalo lidem poslední slovo ohledně výše vládních výdajů a umožnilo by výrobcům bohatství kontrolu nad tiskem papírových peněz a dluhopisů.

Nežádám vás, abyste rovnou přijali toto tvrzení, ale pokud se podíváte na politická fakta života, myslím, že budete souhlasit s tím, že tato akce je jedinou opravdovou léčbou. Je zde analogie mezi obchodem a politikou, jež rychle ilustruje slabost politické kontroly peněz.

Každý z vás obchoduje pro zisk. Pokud vaše firma nevydělává, zkrachuje. Pokud bych k vám donesl produkt a řekl, že tahle věc je výjimečná pro vaše zákazníky, ale vy byste ji museli prodat bez zisku, nebo dokonce při ztrátě, zruinovalo by vás to. – No, myslím, že bych byl vyhozen z vaší kanceláře, možná se vší slušností, ale zajisté rychle. Váš obchod musí mít zisky. V politice mají podobnou životní důležitost voličské hlasy. Tato situace není ideální, ale existuje, a to pravděpodobně proto, že nikdo se nechce dobrovolně vzdát moci.

Možná si právě teď říkáte „To jsem si přesně vždy myslel. Politici myslí na hlasy, namísto toho, aby mysleli na budoucnost země. To, co potřebujeme, je Kongres s kuráží. Pokud bychom zvolili Kongres, který je vnitřně pevný, tak by snadno zastavil tohle utrácení!“ Přesně s touhle myšlenkou a nadějí jsem jel do Washingtonu, ale zjistil jsem, že to je nerealistické. Proč? Protože v ekonomice se systémem tištěných peněz se kongresman ocitá v pozici hasiče, který běží do hořícího domu s hadicí, která není připojená k přívodu vody. Jeho odvaha je možná žádaná, ale není napojen na správné straně.  Totéž platí o kongresmanovi, který pracuje pro ekonomiku. Není zde udržitelné napojení na plátce daní, kteří by mu dodali sílu.

Když bylo lidem odebráno jejich právo kontrolovat veřejné výdaje poptávkou zlatých mincí, byl automaticky přerušen tok síly od kořenů posilující ekonomiku do Washingtonu. K tomuto se vrátím později.

V lednu jste slyšeli prezidentovu zprávu Kongresu nebo jste alespoň o ní slyšeli. Z Harryho Hopkinse udělala samotného strýčka Skrblíka.

Trumenova zpráva o stavu Unie byla vzdušným zámkem pro všechny kromě byznysu. V systému papírových peněz byly tyto sliby očekávány. Proč? Protože pokračování v úřadě závisí na tom, jak potěší většinu nátlakových skupin.

Než ho budete unáhleně odsuzovat za jeho výkon, zamysleme se nad jeho uvažováním. Zajisté může přesvědčit sám sebe, že republikáni by udělali stejnou věc, pokud by byli u moci. Již charakterizoval naši debatu o ekonomice jako „pouhou konverzaci“. Až do dnešního dne jsme mu dávali za pravdu.

Ani prezident ani republikánský kongres nejsou pod skutečným nátlakem, aby snížili federální výdaje. Tudíž ani jeden to neudělá a lidé jsou bezmocní. Ale vždy tomu tak nebylo.

Před rokem 1933 měli lidé sami efektivní způsob jak formovat hospodářství. Před rokem 1933, kdykoliv se lidem nelíbily federální výdaje, mohli jít do bank, vybrat své papírové peníze ve zlatě a čekat na to, až se selský rozum vrátí do Washingtonu.

Nájezdy na státní pokladnu

To se stalo při mnohých příležitostech a za různých podmínek, občas to bylo nucené, ale nic  nemělo tak podstatné následky jako inflace tištěných peněz.

Dnes je Kongres neustále obležen menšinovými skupinami, které hledají způsoby, jak profitovat z veřejné pokladny. Tyto skupiny často kontrolují dostatek hlasů v mnoha kongresových okrscích, aby ovlivnily výsledky voleb. Tím pádem je pro kongresmana těžké přesvědčit ostatní, aby nepodlehli jejich nátlaku. Bez jakýchkoliv okamžitých špatných záměrů se tak stává náchylným k podlehnutí nátlaku na zvýšení výdajů. Státní pokladna se zdá být nevyčerpatelná. Krom toho neorganizovaní plátci daní nemusejí ani zaregistrovat tento určitý výdaj, a tak to jde dokola.

Pojďme se rychle podívat na prvky nátlaku na výplatní listinu. 30. června 1932 - 2 196 151 lidí dostávalo pravidelně měsíčně šeky od federálního ministerstva financí. 30. června 1947 toto číslo narostlo na neuvěřitelných 14 416 393 lidí.

Číslo 14,5 milionu nezahrnuje 2 miliony lidí, kteří dostávali dávky v nezaměstnanosti od kontroly ochrany půdy. Zahrnuje však zhruba 2 miliony školících se GI[2]. Bez nich je celkové číslo 12,5 milionu neboli o 500% více než v roce 1932. Kdyby se každý, kdo dostává dávky, počítal za 4 hlasy (a pouze polovina projevila tuto mzdovou věrnostní odpověď), tato skupina by čítala 25 milionů hlasů. Téměř sama o sobě by měla dost hlasů na vyhrání národních voleb. Kromě těchto přímých mzdových voličů existuje velký počet státních, krajových a místních zaměstnanců, jejichž mzda částečně pochází z federálních dotací a pomocných grantů.

Jsou zde spousty dalších nátlakových skupin. Jsou to společnosti, které se obohacují výdaji na národní obranu a zahraničními dary. Tyto firmy, díky penězům, které mohou utratit na propagandě, mohou být ze všech nejnebezpečnější.

Pokud by Marshallův plán znamenal obchod pro vaši firmu hodný 100 milionů dolarů, neinvestovali byste pár tisíc na jeho úspěšnou propagaci? A pokud byste byl zahraniční investor získávající miliardy, možná byste přesvědčil vaše eventuelní dodavatele, aby vám podali pomocnou ruku k protlačení kontraktu v Kongresu.

Daňový poplatník, zapomenutý muž

Daleko od Kongresu nalezeme skutečného zapomenutého muže, daňového poplatníka, který to vše zaplatí. Je v jiné pozici než příjemce daní nebo firma, co vydělává miliony z výdajových programů. Nemůže si dovolit strávit svůj čas pokusy oponovat federálním výdajům. Musí si vydělat na své vlastní živobytí a nést daňové břemeno.

Pro většinu příjemců se federální výplatní šek brzo stane nepostradatelným v jeho životě. Pokud je to nutné, veškerou svou energii zaměří na to, aby si tento příjem udržel.

Daňový poplatník je naprosto znevýhodněn v tomto nerovném boji. Dříve to byl vždy on, kdo držel ekvalizér. Pokud by vládní finance nebyly v souladu s jeho přesvědčením, měl osobní právo chránit se nabytím zlata.

Se znovuzavedením zlatého standardu by Kongres znovu musel čelit výdajům. Fungovalo by to. Pokud by se Kongres zdál všímavější k lehkomyslným výdajovým plánům, poptávka vkladatelů po zlatě po celé zemi by se brzy stala seriózní. Tento alarm by byl na oplátku rychle zohledněn v kongresové síni. Zákonodárci by zjistili od domácích bank a od úředníků ministerstva financí, že důvěra ve státní pokladnu je ohrožena.

Kongres by byl donucen zpřísnit dohled nad výdaji. Zlatý standard fungoval jako tichý hlídací pes zabraňující nelimitované veřejné výdaje.

Jen jsem lehce nastínil neschopnost Kongresu čelit tlakům na výdaje během období prosperity. Co by udělal Kongres, když nastane deprese, nechám na vaší představivosti.

Nemám čas vykreslit konec cesty všech experimentů s papírovými penězi. Je to horší než jen vysoké ceny, o který jste slyšeli. Monetární chaos byl následován v Německu Hitlerem, v Rusku bolševismem, v dalších národech více nebo méně tyranií. Může zavést národ do komunismu bez externích vlivů.

Mělo by se předpokládat, že šetrné spoření obyčejných Američanů se bude postupně zhoršovat během následujících 10 let, jako tomu bylo během posledních 10 let? Jednoho dne se lidé budou určitě shlukovat kolem „muže na koni“, který bude tvrdit, že zastaví inflaci stanovením cen, stanovením mezd a přídělovým systémem. Když měna ztrácí svoji směnnou hodnotu, proces produkce a distribuce je demoralizován.  Například, stále máme regulaci nájemného a pronájmy zůstávají v zoufalé situaci.

Dlouho si chytří lidé potichu hromadili hmotné statky jedním nebo druhým způsobem. Nakonec se tento individuální krok ke hmotným statkům stane všeobecným úprkem, pokud brzy nedojde ke korekčním akcím.

Je vhodný čas?

Spousta oponentů volné oběhové měny zlata připouští, že toto znovuobnovení je esenciální, ale tvrdí, že nenastal vhodný čas. Někteří argumentují, že nastane honba za zlatem a naše obrovské zlaté rezervy budou brzy vyčerpány.

Tento argument jednoduše poukazuje na náš případ. Pokud je zde tak málo důvěry v naši měnu, že znovuobnovení zlatých mincí by zapříčinilo vyčerpání zlatých zásob, musíme jednat rychle. Allan Sproul, prezident newyorské federální banky, nedávno nastínil toto nebezpečí:

„Za současných podmínek by bez naší pomoci téměř jakýkoliv prodej vládních dluhopisů, prováděný z jakéhokoliv důvodu, chvályhodný nebo nikoliv, s největší pravděpodobností byl neúspěšný hned první den po odstranění naší podpory.“

Naše finance nikdy nebudou v pořádku, dokud k tomu nebude přinucen Kongres. Směnitelnost naší měny za zlato vytvoří tuto nutnost. Návyku na papírové peníze se nezbavíme snadno a dobrovolně. Stejně jako uživatel drog bude bojovat, aby s nimi skoncoval. Ale v každém případě konec cesty neskýtá potřebnou naději.

Nemohu najít důkazy, které budou podporovat naději, že náš projekt úředních peněz dopadne rozhodně lépe než takovéto experimenty v jiných zemích. Vzhledem k naší ekonomické síle může nemoc papírových peněz trvat mnoho let. Můžeme se dostat do kritického stádia. Až ten den nastane, naši političtí vládci pravděpodobně zjistí, že zahraniční války a bezohledná militarizace jsou mazanou alternativou k domácím svárům. To byl právě způsob Hitlera a dalších, jak se vymanit z ekonomie papírových peněz.

V těchto poznámkách jsem se jen dotkl hlavních bodů uvedeného problému. Doufám, že jsem vám dal dost informací k tomu, abych vás vyzval udělat vlastní studii této problematiky.

Varuji vás před nechutí politických stran obnovit zlato, třebaže se navenek mohou tvářit, že jsou pro. Také ty elementy, tady i v zahraničí, které se obohacují z pokračující americké inflace, budou bránit návratu opravdových peněž. Musíte být připraveni čelit inteligentně a vytrvale jejich opozici. Mají za sebou 15 let nepřerušeného vítězství.

Ale pokud nejste ochotni vydat své děti a svou zemi pádící inflaci, válce a otroctví, pak si tento cíl žádá vaši podporu. Pokud má lidská svoboda v Americe přežít, pak musíme vyhrát boj o navrácení čestných peněz.

Není zde žádná důležitější výzva než tato – navrátit lidem možnost svobodně si zajistit zlato při směně za plody své práce.