Národní měnový systém,v němž: (1) je domácí peněžní jednotka zákonně stanovena jako ekvivalent určité pevné váhy zlata, jde o tzv. zlatou paritu; (2) jednotlivci drží a užívají v domácích peněžních transakcích pouze → peněžní substituty, tj. neexistují žádné domácí zlaté mince; (3) národní měnová autorita udržuje hodnotu všech peněžních substitutů na zákonem stanovené paritě směnou zlata za ty peněžní substituty, které chce jejich majitel užít v zahraničí, za zákonnou paritu nebo za kurz mezi body vývozu a dovozu zlata (viz → zlaté body) této parity; (4) národní měnová autorita, jediný oficiální domácí držitel zlata a cizí měny, směňuje všechno zlato a cizí měny za domácí peněžní substituty se statutem zákonného platidla za zákonnou paritu nebo za kurzy mezi body vývozu a dovozu zlata. Standard zlaté devizy umožňuje národní měnové autoritě udržovat část svých rezerv ne ve zlatě, ale v pohledávkách za zahraničními bankami, které jsou směnitelné za zlato. Byl navržen D. Ricardem (1772—1823) v roce 1816 jako měnový systém, který by podle jeho přesvědčení fungoval stejně jako zlatý standard udržením hodnoty domácích peněžních substitutů na úrovni zlaté parity, a navíc by přidal výhodu hospodárného využívání zlata. V praxi dovolil pevný zlatý směnný standard politickou manipulaci množství peněz. To následně vedlo k → inflaci, → úvěrové expanzi a flexibilnímu standardu zlaté devizy, nebo zjednodušeně → flexibilnímu standardu, u nějž je zlatá parita měněna, zpravidla směrem dolů, kdykoli to vláda považuje za výhodné, obvykle aby zabránila dalšímu odlivu zlata. Pozn.: V dnešním populárním užití byl význam tohoto pojmu znehodnocen a představuje měnový systém, v němž jsou rezervy drženy v cizích měnách směnitelných za zlato, stejně jako ve zlatu samotném.