Tato skupina byla v 19. století oponentem → měnové školy během sporů o zákony, kterými se měla řídit Bank of England a které měly tvořit základ britského peněžního systému. Bankovní škola, vycházející z díla Adama Smitha (1723—1790), hájila to, co se stalo „bankovním pravidlem“ nebo také → „Fullartonovým pravidlem“. To říká, že dokud banky zachovají směnitelnost svých bankovek za drahý kov (zlato), kterého by měly držet „odpovídající“ zásobu, není možné, aby vydaly příliš mnoho bankovek krytých spolehlivými směnkami s fixní krátkou (90denní a kratší) dobou splatnosti. Bankovní škola argumentovala, že za těchto podmínek by bylo vydávání bankovek užitečnou obchodní aktivitou, nezvyšovalo by ceny a emitovaný objem by byl nezávisle určen a omezen potřebami podnikání spíše než přáním vydávající banky. Tvrdili, že držitelé bankovek by vlivem tzv. „zákona zpětného toku“ („law of reflux“) okamžitě předložili ke zpětnému směnění všechny bankovky vydané nad objem požadovaný potřebami obchodu (podnikání). Podle některých zástupců této školy platil „bankovní princip“ i tehdy, nebyla-li směnitelnost zachována. Stoupenci bankovní školy nerozpoznali, že banky byly schopny zvýšit poptávku po svých fiduciárních bankovkách snížením úrokové míry z bankovních úvěrů. Bankovní zákon z roku 1844 (také → Peelův zákon) zakázal Bank of England vydávání dodatečných bankovek, které by nebyly stoprocentně kryté zlatými rezervami. Tento zákon však umožnil expanzi vkladů na požádání, u nichž bylo možné převádět či vybírat prostředky šekem, krytých krátkodobými směnkami typu odpovídajícího „bankovnímu principu“. To otevřelo cestu teoriím oblíbeným v současnosti, vycházejícím z částečných rezerv, „pružné měny“, → oběžného úvěru a → úvěrové expanze. K důsledkům viz → měnová teorie hospodářského cyklu.